Síť monitoringu na našich silnicích je už dnes poměrně hustá a silná. Ovšem velký bratr usiluje o to, aby jeho kontrola nad řidiči ještě více zesílila. Vyvstává zde však otázka, zda se tato snaha týká pouze zlepšení bezpečnosti a omezení následků dopravních nehod, nebo zda je zatím něco více v podobě lepší kontroly pohybu a chování nás všech.
Monitoring pohybu vozidel je věcí, se kterou se dennodenně setkáváme, a ani o tom nemusíme vědět. Kamery, radary, laserové měřiče, systémy GPS, policejní hlídky i vrtulníky, to všechno jsou složky rozsáhlé sítě, do které se dennodenně zachytí stovky řidičů a tím je dokonale zmapován jejich pohyb. Všechny tyto složky musí být za vysoké náklady pořizovány a za ještě vyšší udržovány v chodu, popřípadě placeny formou výplaty.
O jejich významu se asi přít nemusíme. Každý z nás zpomalí, pokud si je vědom přítomnosti radaru, policejní hlídky a jiného způsobu měření rychlosti. A podle statistik se tato síť monitoringu vyplácí. Na některých úsecích se počet zaznamenaných přestupků snížil z 60% až na 5%, což je skvělý výsledek. Tato statistika však není zcela věrohodná. Pokud nahlédneme do statistik dopravní policie, zjistíme, že se v celkovém součtu všech dopravních přestupků číslo od roku 2010 zvedlo z počtu okolo 190 000 za rok, na téměř 220 000 za jeden rok. Zároveň se také snížila výše vybraných pokut a to z 200 milionů na 119 milionů korun.
Monitorovacích prostředků na silnicích navíc stále přibývá. Například Praha provozuje stovky kamer a detektorů, které sledují dopravní situaci. Ty jsou navíc podpořeny desítkou provozních tabulí, patnácti detektory jízdy na červenou, 56 zařízeními na měření okamžité, nebo úsekové rychlosti a strážníci mají k dispozici přes stovku laserových měřičů rychlosti. Otázkou je, zda jsou všechny tyto prostředky pro naší kontrolu, a zda se nejedná o jeden ze způsobů, jak nás může velký bratr kontrolovat.
